|
|
David Weber: V exilu
Hvězdná
loď sviští vesmírem. Jasné světlo nejbližší hvězdy se oslnivě odrazí od
kovového plátování. Kousek odtud zuří kosmická bitva. Laserové výboje křižují
hvězdnatou oblohu a zahryzávají se do trupu nepřátelského křižníku. Štíty padly
a roj torpéd dokonává dílo zkázy. Mohutná exploze otřese poničenou lodí a
únikové moduly se katapultují do prostoru. Mnoho nepřátelských bitevníků tu
však stále zůstává a ani jeden z nich nepřestává chrlit zkázu na koráby
„těch hodných“… Nemusíme se však bát. Padouši potupně hynou v plamenech a
hrdinové triumfují.Tak už to ve space operách chodívá. A bude-li tu dokonce i
dívka, která potřebuje zachránit, inu, tím lépe… To poslední však od Weberovy
románové série nazvané Honor Harrington čekat nemůžeme. Titulním hrdinou je
totiž žena.
Musím
přiznat, že ke čtení této knižní ságy jsem přistupoval s nesmělou až
obezřelou opatrností. Série již má hezkých pár svazků – tento román, V exilu,
je totiž už pátým z nich. Není to náhodou vyčpělá nastavovaná kaše? A
dále: Hlavní postavou je žena, což je v tomto žánru jev takřka nevídaný.
Co když půjde o přemrštěné, radikálně feminizující dílo? A co překlad? Pro válečnou
sci-fi je vzhledem k vysoké kadenci odborných termínů dobrý překlad
esenciální…
Jako
první se rozplynuly mé pochyby ohledně posledního bodu z výčtu mých předsudků.
Překlad dělí od dokonalosti jen vlásek. Překladatel uvádí, že se během převodu
knihy do češtiny inspiroval v oficiální jazykové příručce NATO. Potlesk,
prosím! Takovýto přístup by měli zvolit i jiní překladatelé a nakladatelé!
Čeština pana Engliše je kromě korektnosti taktéž velmi vynalézavá a libozvučná
– viz například přeložení výrazu missile launcher jako výmetnice
střel. Zní to originálně a lahodí to uchu.
Kniha
V exilu se odehrává na počátku pátého tisíciletí našeho letopočtu.
Během dvou tisíců let věda samozřejmě nestála na místě, takže nyní je cestování
z planety na planetu něčím tak samozřejmým, jako odskočit si na záchod.
Pokrok doznalo i lékařství – omlazovací kúry proti stárnutí se staly běžnou
rutinou, takže ačkoli Harringtonové podle knihy táhne na padesátku, podle
vzhledu (a podle obálky) je to pořád dvacetiletá mladice. Zato lidské smýšlení
nedoznalo změny ani v nejmenším – bojovat se patrně bude vždy a všude.
Znesvářené
organizace se tentokrát nazývají Lidová republika Haven a Hvězdné království.
Tyto názvy mohou svým smyslem mást, jako by chtěl Weber ukázat, že věci vždy nejsou
tím, čím se jeví. Ti prvně uvedení jsou totiž „zlí“ a „hodní“ jsou ti druzí.
Jak je v současné americké kultuře zvykem, politický systém Lidové
republiky je ve skutečnosti metaforou komunismu (z hlediska Američanů,
samozřejmě); koho naopak přestavují ti „hodní“, snad ani není nutné
zdůrazňovat. Honor je samozřejmě na té správné straně. Po smrti svého přítele
se bývalá vesmírná kapitánka stáhla na planetu Grayson, kde se zabývá
truchlením a plněním svých nových povinností v roli místodržící. Někomu
však Honořina nová role nevyhovuje… a místní hvězdná flotila by ji naopak ráda
viděla ve svém čele.
Knížka
začíná klasickou vesmírnou bitvou. Slibná první kapitola mě vysoce navnadila,
abych byl vzápětí hluboce zklamán. Počátečních 100 stran, mírně řečeno, nestojí
za nic. Nejenže mají ke space opeře tak daleko jako Ferda Mravenec ke
Spider-Manovi, ale navíc jsou nevkusně nezáživné a takříkajíc o ničem. Jediné,
co se zde zpočátku řeší, je popis hospodářství, politiky a populace Graysonu,
stejně jako Honořiny vzpomínky na zesnulého milence. Tím navíc ještě prostupuje
střet náboženského fanatismu (reprezentovaného místní sektou) s feminizmem
(v podání samotné Honor). Svým postojem k těmto dvěma extrémům se zde
nehodlám zabývat, každý na ně máme svůj názor. Ale domnívám se, že svým
přístupem může pan Weber obě krajní strany naštvat. Mě nenaštval. Mě akorát
znudil.
Vesmírné simulace a bitvy přicházejí na řadu až v okamžiku, kdy se Honor dostane do čela jedné graysonské eskadry. Musí ji vycvičit, aby byla připravena čelit Lidové republice. Liďáci však také nelení a spolu s graysonskými fanatiky plánují záhadnou akci, o jejímž cíli zprvu nemá Harringtonová ani tušení. Krom toho se emocionálně nestabilní, ač emancipovaná Honor musí neustále vyrovnávat s občasnými, leč oprávněnými předsudky některých svých mužských kolegů.
Většina textu není napínavá v pravém slova smyslu, ale přesto se
jedná o zajímavou četbu. Na každém odstavci je vidět, že Weber je zkušený
profesionál, který už má nějakou tu knihu za sebou. Patrné je to zejména
na vypiplaných dialozích, ale i nudné plnivo u něj působí propracovaně.
Při čtení pátého svazku Honořiných příhod mi tedy pily krev pouze tři věci.
Nezáživný začátek, absence humoru a občas poněkud rozvleklý děj.
A shrnutí? Cyklus o Honor Harringtonové je poněkud odlišný od vesmírných příběhů, které všichni dobře známe. Neopičí se po velkolepému střetu Povstalecké Aliance s Galaktickým Impériem (viz Star Wars), nekopíruje neshody Federace s Klingony či Borgy (viz Star Trek). Ne. Knihy Davida Webera jdou vlastní cestou. Jak jsem již naznačil, rozhodně to však není ta nejspaceoperovatější space opera, jakou si můžeme představit… Nechci říkat, jestli je to dobře nebo špatně; podle mě však nejlepší nadále zůstává zmíněná klasika. Klasika, do které se tak rádi nevybíravě navážejí literární a filmoví kritikové. Pokud se bude Weber hodně snažit, nepochybně se jeho knihy jednoho dne také zařadí mezi legendy. Podle mnoha tolerantních čtenářů – a hlavně militantních čtenářek – se tak již ale zajisté stalo.
(David Weber: V exilu.
Přel. Jiří Engliš. Obálka Marek Fišer,
Milan Mareček a Petra Horká. Frenštát p.R., Polaris 2002. 445 s., 209 Kč)
hodnocení:
****
(recenze
napsána v Q3 2002; pro Ikarii)
